Veronika Šikulová: Vstávam o štvrtej, dám si cigaretu, pomodlím sa a pracujem

Slovenská publicistka, spisovatelka a knihovnice Veronika Šikulová se narodila v roce 1967 se v Modře v rodině spisovatele a psychiatričky. Vystudovala žurnalistiku na Univerzitě Komenského v Bratislavě, působila jako novinářka v kulturních časopisech, dnes pracuje v Malokarpatské knihovně v Pezinku.

Debutovala sbírkou krátkých próz Odtiene (1997), za kterou získala Cenu Ivana Kraska. Následovaly knihy Z obloka, Mesačná dúha, Domček jedným tahom, Miesta v sieti a jiné. Pro děti napsala vtipnou knížku To mlieko má horúčku.

Autobiografická próza Medzerový plod (2014) jí vynesla ocenění Anasoft litera za nejlepší knihu roku. O svém psaní říká: „Myslím, že jsem ženská autorka, už jen tím, že jsem žena. Většinou píšu o sobě, o světě, který́ znám, a téměř nikdy nefabuluji. (…) V mých knihách možná není výrazný příběh, texty stojí na drobnostech, na tom, jak jsou vyprávěné. Těší mě, když se samo vyprávění stává příběhem.“

„Bez preháňania možno skonštatovať, že spisovateľka Veronika Šikulová od svojho debutu Odtiene píše vlastne jeden veľký text, v centre ktorého je neprehliadnuteľne autobiografický a „silný“ subjekt. Ten sa následne stáva východiskom pre sústavné sondovanie intímnych, rodinných vzťahov – k otcovi, matke, partnerovi, deťom,“ charakterizuje její dílo Ivana Taranenková.

Nyní autorce ve Větrných mlýnech vychází novinka Mezerovitý plod. „Je prvním příznakem nákazy včelstva. Napadený úl, domov, do nějž se vkrádá nemoc a smrt. Hrdinka stejnojmenné prózy Veroniky Šikulové prožívá nelehké období: její milovaná matka umírá, manžel se proměnil v cizího podivína, dospívající syn se od ní odpoutává. Ona sama stárne a neví, jak dál. Přesto je její vyprávění plné barev a drsného humoru; vzpomíná na dětství a mladá léta, přidává příběhy postav z široké rodiny i sousedů z rodné Modry. Vzniká tak kniha, v níž jsou představeny všechny podoby citu, čistý a hluboký proud vyprávění, který vtáhne každého čtenáře,“ anotují toto dílo vydavatelé.

Šikulová pracuje s materiálem, který existuje kolem ní a jenž vztahuje k sobě. „Priznať si depresiu alebo nemať prachy neznamená nič zlé. Čo je na tom v dnešnej dobe zvláštne? Okolo seba takých vidím veľa. Poznám aj ľudí, ktorí majú oveľa vážnejšie psychické choroby ako depresie, napríklad maniodepresívne psychózy, schizofrénie a podobne. Choroba je súčasť ich života,“ řekla v rozhovoru pro slovenský Denník N.

Prozradila i to kdy a jak píše. „Len ráno. Vstávam o štvrtej, dám si cigaretu, pomodlím sa a do ôsmej či deviatej pracujem. Cez víkend. V týždni do siedmej a potom bežím na autobus a do roboty. Ak som doma, potom už len varím, vybavujem, vešiam bielizeň a podobne. Musím písať, keď ma nik neruší, keď je ticho. Neznášam vyrušovanie, dokonca som vtedy odporná.“

Dokáže vzhlížet ke každodennosti a vzývat obyčejné věci. „Možná z nás bude pěkný strom… Já jsem svoje tělo, já jsem svoje duše. Všechno ve mně se má rádo, můj život je jen takový, jaký si vymyslím…“ píše.

„Ani se netajím tím, že jsou to povídky z prostředí, ve kterém žiji,“ přiblížila novinářům knihu povídek Petrichor (2016). Jejím tématem je bohatý vnitřní svět a nevšední způsob jeho vnímání. „Proč by lidé nemohli mít některé vlastnosti strojů… Jinak z nich my ženy máme strach. Nic jiného člověk na světě nemá, jen vztahy anebo lásku k tomu, kdo je právě po ruce. A přitom dotyk nějakých nesmyslných chapadel je k nerozeznání od dotyku rukou. Kdyby nás tak polaskal nějaký stroj.“