Petra Dvořáková vydává v brněnském Hostu novinku Vrány. Spisovatelka se narodila v roce 1977 a za knihu Proměněné sny (2006) získala cenu Magnesia Litera. Napsala dále Já jsem hlad (2009) a Sítě — příběhy (ne)sebevědomí (2016). Kniha Julie mezi slovy (2013) byla oceněna Zlatou stuhou za nejlepší beletristickou knihu pro mládež. Pro malé čtenáře napsala Flouk a Líla (2015) a Každý má svou lajnu (2017).
Její romány Dědina (2018) a Chirurg (2019) se zařadily mezi nejprodávanější a nejoceňovanější tituly české prózy.
Její novinka rozplétá příběh Báry, která chodí na základní školu, má výtvarné nadání a zároveň se potýká s nepochopením u rodiny, učitelů i vrstevníků. “Vrány ve skutečnosti vznikly už před Chirurgem a to psaní bylo spíš hodně vypjaté, a tím i vyčerpávající. Psala jsem je něco přes rok, s dlouhými pauzami, přemýšlením a námahou. To téma je přece jen hodně náročné,” uvedla Hostu o knize autorka.
Kavárna Host uveřejnila s autorkou rozhovor, kde Procházková svou knihu i představila. “Vrány jsou totiž pro Báru hodně důležité. Často je pozoruje z okna svého pokoje a maluje je. Ale i vrány pozorují Báru, která už jen proto, že je ještě dítě, vůbec netuší, jak mnoho s nimi má společného. Život vran, který je plný instinktů a pudovosti, je kontrastem k až příliš velké spořádanosti života v Bářině rodině.”
Jako spisovatelka potřebuje ke každému tématu osobní zkušenost, vlastní poznání. “Když píšu, tak si žiju za tu postavu v jejím světě, zakusím její emoce a pak se zase pěkně bezpečně vrátím do své reality a jsem dost ráda, že si můžu žít svůj spokojenej život...” poznamenala v jiném rozhovoru v Kavárně Host.
Podle Dvořákové potřebuje každý dobrý text něco navíc. “Při psaní prózy se spoustu věcí můžeš naučit — třeba právě uhlídat atmosféru nebo gradovat napětí a řadu dalších věcí. Problém ale je, že to samo o sobě ještě neudělá dobrý text. Sama se setkávám s texty jiných autorů, kde vidím, že dodrželi všechna pravidla tvůrčího psaní, ale stejně to nějak nefunguje,” řekla Radkovi Štěpánkovi v hostovské Kavárně.