Monika Kompaníková: Většina autorů píše proto, aby si vyřešili nějaký vlastní problém

„Dřív lidem stačilo méně,“ uvažovala na MAČi v roce 2014 subtilní slovenská autorka Monika Kompaníková. Sama si toho přitom dokázala naložit: vystudovala malbu a grafiku na bratislavské VŠVU, ale svůj bohatě imaginativní vnitřní svět přetavuje do psané podoby...

„Máme toho moc, i když to ani nepotřebujeme, a pak nevíme, jak se toho zbavit,“ zaznělo také.

Monika Kompaníková (*1979) publikovala soubor povídek Miesto pre samotu (2003), novelu Biele miesta (2006) a tyto dvě knihy i sama ilustrovala. Následoval román Piata loď (2010), za který získala prestižní literární cenu Anasoft Litera 2011. Pátá loď (2012) vyšla i v češtině a její filmová verze v letošním roce vyplula na plátna kin.

O psaní prohlásila: „Nikdy se mi nedaří říct si: teď budu psát o tomto. Při psaní nakonec vyplyne něco, co mám hluboko uvnitř sebe... Většina autorů píše proto, aby si vyřešili nějaký vlastní problém. Sama se snažím, aby to čtenáři neodhalili a našli si v díle i něco pro sebe.“

Přečetla povídku Útěk, která byla zařazena do antologie současné slovenské poezie a prózy k 25.výročí Něžné revoluce Prebúdzanie sedmospáčov (2014).

Novou inspiraci jí přinesly její děti: na základě synovy posedlosti rybami vznikla kniha pohádek Hlbokomorské rozprávky. „Děti vás nasměrují do neuvěřitelných hlubin, objevili jsme jakoby jiné poschodí zeměkoule,“ pronesla v diskuzi na toto téma.

Podnikla i reklamu ve prospěch crowdfundingového webu Startovač.cz a pochválila aktivity českého nakladatelství ilustrovaných knih pro děti Baobab.

Po dotazu se zamyslela nad svou pozicí na literární scéně. Zdráhavě se do ní i umístila: „Já bych se zařadila k Markovi Šindelkovi. Je to neuvěřitelně talentovaný a pracovitý autor s obrovským potenciálem, stojí za povšimnutí. Generačně a filosoficky je mi blízký.“