Letní olympijské hry v roce 1992 v Barceloně měly být zrušeny, říká Katalánec Baulenas
Lluís-Anton Baulenas byl hostem Měsíce autorského čtení v roce 2016. Katalánský spisovatel, dramatik, překladatel a literární kritik se narodil v září 1958 v barcelonské čtvrti Sant Andreu. Po vystudování katalánské filologie se několik let věnoval výuce katalánského jazyka a literatury na středních školách.
Do literárního světa se prodral díky divadlu, v němž působil jako herec, dramatik i režisér. V 80. letech se svými díly často vystupoval v barech a na undergroundových scénách v barcelonské čtvrti Gràcia. Podle znalců jeho díla si díky divadelní tvorbě uvědomil, že chce být spisovatelem. V roce 1987 se tedy vydává na dráhu spisovatele na volné noze a toho samého roku publikuje svůj první román Qui al cel escup.
Již od samého začátku má jeho tvorba úspěch u kritiky, autorův literární život klade důraz na účast ve všemožných literárních soutěžích. Možná i díky nim patří mezi nejoceňovanější současné katalánské prozaiky: je držitelem prestižních cen jako Premi Carlemany, Premi Crítica Serra d'Or, Premi Prudenci Bertrana, Premi Ramon Llull či Premi Sant Jordi.
Baulenase proslavila hlavně trojice románů ze druhé poloviny 90. let – Noms a la sorra (1995), Alfons XIV, un crim d'estat (1997) a El fil de plata (1998). Věhlas mu zajistila i spolupráce s režisérem Venturou Ponsem (filmy Anita no perd el tren, A la deriva a Amor idiota), kde měl na starosti scénáře.
Snímek Anita neztrácí čas, je to tragikomický příběh zralé ženy, které ze dne na den zbourají kino, v němž 34 let pracovala jako pokladní. Na zbořeništi, kde se staví nový multiplex, však nachází „nedobrovolně penzionovaná vitální padesátnice“ největší dobrodružství svého života.
Lluís-Anton Baulenas vydal v březnu Amics per sempre (Přátelé navždy). Autor je kromě spisovatelské dráhy znám také jako velmi oceňovaný překladatel. Do katalánštiny přeložil díla významných autorů, jako jsou Capote, Camus, Dos Passos, Ionesco, Orwell.
„Obrovský Baulenasův talent tkví ve vyprávění příběhů o lidech bez příběhu, dokáže jim vtisknout hrdinský rozměr,“ napsala o něm například kritička Michèle Gazierová.
„Můj poslední román se odehrává v roce 1992, kdy se odehrávaly olympijské hry v Barceloně, což bylo velmi pokrytecké vzhledem k tomu, že se v té době na Balkáně odehrávala válka. Myslel jsem si, že budou olympijské hry zrušeny, ale zmýlil jsem se,“ popsal v debatě po autorském čtení v Brně děj svého příběhu, který zasadil do počátků 90. let minulého století do bývalé Jugoslávie a takzvaných pobaltských republik.
