Jáchym Topol: Rád bych jednou nemusel...

Autor generačního románu 90. let Sestra – Jáchym Topol – po osmi letech vydal novou knihu, stal se jí román Citlivý člověk (2017). A dílo ihned upoutalo pozornost Václava Klause, který spisovatele označil za povýšeného, arogantního a lidmi pohrdajícího člověka.

Na MAČi v Brně 2017 to bylo jinak. Po euforickém čtení dostalo publikum prostor pro tři dotazy. „Ta knížka vznikala sedm nebo osm let a já jsem přepisoval ty kapitoly třicetkrát, padesátkrát. To jsem zjistil, že je můj systém, bohužel. Pořád, pořád přepisuju. Vždycky jsem záviděl autorům, jako byl pravděpodobně Jack Kerouac nebo Bohumil Hrabal, který si sednou – a teď to jede. Já to musim furt jako, než si to sedne,“ líčil

„I když jsem trochu veterán, tak si nepamatuju, když čerstvě vyjde nějaká knížka, a je na ni tolik ohlasů. Ohlasy na tuhle knížku jsou skutečně od zurčících fanfár až po totálně posměšný splachy,“ přiznal Topol.

„Prožil jsem v Posázaví dětství,“ sdělil k lokacím děje svého Citlivého člověka. „Já mám pocit, že psát knihy je život pro dva lidi,“ říká. „Kdekoli jsem, v práci, v hospodě, na čundru, pořád mi věci těkají, vyvstávají v hlavě – a pořád si říkám, musíš to napsat. Rád bych jednou nemusel.“

„Bavilo mě hrát si s motivem Josefa Lady, to je ta líbezná česká krajina, tam jsou ty Hrusice, kde je takový současný Mikešovsko-Bobešovsko-Pašíkovský Disneyland. Druhá věc je trik. Když mluvím, když čtu, tak slyšíte, že jsem Pražák, v každé hospodě to poznaj. Pomohlo mi, že tam jsou takový venkovský lidi, ale mluvěj takovým jazykem, kterej pro mě je z tý Prahy strašně zachytitelnej. Kdybych popisoval nějaký komunity venkovský na Ostravsku, tak bych to nedokázal. Myslím, že na tom jazyce strašně záleží.“