Imigranti nesmí udělat chybu, mají vděčně mlčet a nekritizovat
Irena Brežná se narodila roku 1950 v Bratislavě, dětství prožila v Trenčíně, v roce 1968 emigrovala do Švýcarska, žije v Basileji. Je ženou mnoha řemesel: novinářkou, spisovatelkou, slavistkou, psycholožkou, tlumočnicí, bojovnicí za lidská práva.
„Je tu někdo, kdo nerozumí slovensky? Mám mluvit německy?“ zeptala se publika. A potom své promluvy k publiku do němčiny také sama překládala.
„Je to senzační, že můžu být v Brně zrovna s knihou s příběhem emigrace. Ta je součástí našich společných československých dějin,“ zdůraznila.
Zná prostředí běženců a uprchlíků, kterým tlumočila. V románu Nevděčná cizinka (2012) se vyrovnává se svojí imigrantskou minulostí, s prací na cizinecké policii. Švýcarsko v něm vnímá jako svůj nový domov, ale vymezuje se vůči tomu, že imigranti nesmí udělat chybu, mají vděčně mlčet a nekritizovat. „V tom se ke mně muž otočil: ‚Na co pak věříš, dívenko?‘ ‚Na lepší svět.‘ ‚Pak tu seš správně. Srdečně tě vítám!‘“
Má na emigraci, kterou si prožila na vlastní kůži, osobitý pohled. „Moje hrdinka si uvědomuje, že se nemusí přizpůsobovat diktátům integrace. Že může být taková, jaká je, a přesto se může považovat za dobrého občana. Je cizí jako já. Tato zvláštnost je něco velmi důležitého,“ popsala v jednom rozhovoru.
Česky vyšly její knihy Nejlepší ze všech možných světů (2010), Vlčice ze Sernovodsku a Zápisky z čečenské války (2012). „To jsem velmi vděčná, že mi ji v Česku vydali,“ uvedla autorka s tím, že doslov psala Petra Procházková, se kterou se v Čečně setkala.
„Keď jedného horúceho dňa prídem zo školy domov, stojí mama pred zrkadlom, maľuje si na červeno ústa, má červené vlnité vlasy, opálenú tvár a kvetované šaty. Ešte nikdy nebolataká pekná a taká cudzia. Odvtedy sa so mnou niečo stalo. Verím na zázraky. Mama sa z tmavej cely vrátila tisíckrát krajšia a veselšia. Tmavá diera, v ktorej zmizla, ju ponorila do svetla. Je tma a svetlo, dobro a zlo, sú póly, ktoré sa obracajú v svoj protiklad. Odkedy je mama späť z väzenia, čakávam pri temných príbehoch na svetlé rozuzlenie, horím nedočkavosťou pri valiacom sa nešťastí, ktoré len predchádza veľkému šťastiu a vonia mamou a letom. Vítam všetko strašné, viem, že je tu na to, aby krásu ešte viac skrášlilo...“ napsala v románu o socialistickém dětství Na slepačích krídlach (2007).
