Poetka a překladatelka Gonca Özmen se narodila v roce 1982. Na Istanbulské univerzitě vystudovala anglický jazyk a literaturu. V patnácti letech otiskla první báseň, knižně debutovala o tři roky později sbírkou Kuytumda (V mém zákoutí). Její talent způsobil, že dostala řadu uznání: obdržela prestižní Cenu Yaşara Nabiho Nayıra nebo Cenu Berny Morana za poezii. Nezapadla ani její další kniha Belki Sessiz (Možná tiše).
Jako redaktorka spolupracuje s časopisy, které se věnují literárnímu překladu: Ç.N. a Palto. Sama se věnuje překládání. „Milujete to, co jste napsali na začátku. Po nějaké době uvidíte, jak je to jednoduché. Ale jen pokud budete neústupní, pokud budete přemýšlet o každém napsaném slově, určitě uspějete,“ řekla Özmen v jednom rozhovoru se studenty.
„Byla jsem velmi mladá (měla jsem 15), když byla moje první báseň publikována ve známém tureckém literárním časopise Varlık v roce 1997. Moje první kniha vyšla, když mi bylo 18 let. Kromě mé poezie si myslím, že i můj věk a mé pohlaví také upoutalo pozornost. Moje druhá kniha Belki Sessiz vyšla po osmi letech a hodně jsem na ní pracovala. Četla jsem ty básně znovu a znovu, měnila slova, mazala a pak zase přidávala řádky a dokonce jsem si hrála s formou, tónem a dialogy. Je to kniha, která je nejen napsána, ale také vytvořena. Je postavena jako budova. Někteří básníci a kritici to považovali za chvályhodné,“ popsala onen proces.
Její cestu k literatuře odstartoval otcova knihovna. „Od dětství jsem hladový čtenář. Věřím, že každý spisovatel musí být nejprve dobrým čtenářem. Protože být skutečným čtenářem poezie je stejně obtížné jako být opravdovým básníkem. Čtení i psaní vyžadují intenzivní úsilí, kreativní impuls a poetické znalosti. Jak víte, je opravdu těžké dostat se do básně. Báseň odhaluje svou povahu, když se ji čtenář snaží pochopit, ponoří se do ní…“
„Psaní je pro mě existenciální vzpourou. Myslím si, že básník je někdo, kdo se vždy snaží dosáhnout toho, co je mimo jeho dosah, a napsat to, co je nepopsané, a slyšet to, co je neslýchané, „předvídat nepředvídatelné“ (H. Cixous). Tvůrčí proces je svou povahou druhem imaginativního putování v mysli a jazyce. Poezie nám umožňuje vidět za věci, které stojí před námi, ale které nejsou jednoduše sdělitelné.“