Ayşegül Çelik: Nejkrásnější postavy jsou vždycky čtenáři
Básnířka, prozaička, dramatička a scenáristka Ayşegül Çelik se narodila v roce 1968 v Izmiru. V Ankaře vystudovala ekonomii, divadelní vědu a sociální antropologii. Vedle umění se věnuje i ochraně zvířat, zejména toulavých psů
Jako dramaturgyně spolupracovala s tureckou veřejnoprávní televizí TRT, na státní konzervatoři vyučovala světovou literaturu, věnuje se však především literatuře. Její texty, reportáže, básně a povídky se pravidelně objevují na stránkách tureckých deníků: mj. Milliyet, Hürriyet a časopisů (mj. Kitap-lık, Varlık, Bilim ve Teknik).
Vydala sbírku básní Sensizkaradadenizdüşleri (Snyomořinapevniněbeztebe) a povídkové knihy Korku ve Arkadaşı (Strach a jeho přítel) a Kâğıt Gemiler (Papírové lodičky). Za posledně jmenovaný titul získala nejprestižnější tureckou literární Cenu Yunuse Nadiho.
„Jsem tak ráda, že někdo miluje mé příběhy. Čtenáři dýchají v mém světě několik hodin, pijí třeba čaj z papírových kelímků, poslouchají příběhy, o kterých lze říct: Nejkrásnější z postav musí být právě čtenáři,“ říká.
Mezi čtenářem a spisovatelem podle literátky existuje zvláštní spojení. „Města, životy a dokonce i jazyky, v nichž žijí, se často liší. Existuje však jedna věc, která eliminuje všechny rozdíly. Při čtení a psaní se k sobě přibližují. Myslím, že všichni potřebujeme takové sblížení. Protože život se neliší od psaní a čtení příběhů. Zatímco tkáme své vlastní příběhy, shromažďujeme smyčky z příběhů ostatních,“ popisuje.
Naproti tomu v poezii hledá především úděl, hloubku, silná podobenství a podobně. „Poezie je tím nejtěžším psaním, ale když si ji zamilujete, tak v tom musíte pokračovat,“ líčí.
Ve svých dílech si vybírá za hlavní postavy ženy a vysvětluje čtenářům, jaký mají v Turecku nelehký život. „Chci, aby se o nich spoločnost dozvěděla více, aby tím pádem i lépe chápala.“
Za největší problém ženství v Turecku považuje včasné vdavky. „To je u nás velký problém.“
Za to zase nevnímá rozdíl mezi literaturou mužskou a ženskou. „Když se mě na to zeptali, uvědomila jsem si, že my ženy asi píšeme víc z nitra.“
