Goldflam: „Nehledám, ono to často přichází samo, někdy neočekávaně, znenadání.“

Herce Arnošta Goldflama zná asi nejvíce lidí z pohádky Lotrando a Zubejda a z mnoha televizních seriálů: například Četnické humoresky, Kapitán Exner či nejnověji Ohnivý kuře. Patří ovšem také k uznávaným dramatikům současnosti. A k divadlu patří také jako režisér.

Píše povídky, pohádky, dramatické texty, spolupracuje s televizí a rozhlasem. A patří k častým a milým hostům festivalu Měsíc autorského čtení. „Svět se ale moc nemění, často se nám zdá, že když už, tak spíše k horšímu. Ale člověk píše, je tím často i posedlý. Asi to potřebujeme hlavně pro sebe. Ale snad to nevadí, aspoň je míň bláznů, doufám…,“ napsal pro něj v roce 2012. 

Řada autorů na Měsících autorských čtení čtenářům vysvětluje, co v díle bylo vymyšlené a co skutečné... Co je to vlastně ta fantazie?
To bude nejspíš taková směska. Jak umí autor snít, vymýšlet si, vykořistit a přetvářet realitu a podobně. Mně to všecko splývá, snad už někdy ani nepoznám, co je odkud. Ale ta fantazie, to je to, jak s tím vším člověk pracuje.

Kde hledáte témata vy?
Vlastně všude. V rodině nynější a příbuzenstvu veškerém. V mých předcích. V tom, co někde zaslechnu a co si z toho zapamatuju. Ve snech nebo náhlých nápadech. V literatuře, co mi někdy utkví v hlavě, a zapomenu, kde jsem to četl. V mých vlastních zážitcích a pocitech. I když já to tolik nehledám, ono to často přichází samo, někdy neočekávaně, znenadání.

Patří angažovaná literatura do umění, nebo je to jen daň za život v určité době?
Záleží na zpracování, jak je tím tématem nebo tou realitou, politikou, viděným nebo zažitým autor posedlý. Že je to navíc angažované, nemusí být někdy vůbec na škodu!

Potřebuje současná próza a poezie kritiku, nebo stačí čtenáři?
Potřebuje – ale dobrou, jasnozřivou, přemýšlivou, analytickou, vycházející ze znalostí kontextu. Špatné nebo hloupé a jednostranné kritiky je dost a dost. Ale člověk si stejně vybere podle toho, jestli mu to něco dá, jestli ho to nějak posune, jestli si takové kritiky vůbec váží a zanechá v něm nějakou  stopu, překvapí nečekanou formulací nebo odhalením. Takže kritika se hodí – i když napsat si to musí autor stejně sám a čtenáři si to taky přeberou podle svého vkusu.